Město Korčula se nachází na severovýchodním okraji ostrova, zvedajíc se podél jeho členitého pobřeží. Skládá se ze starého města na malém, oválném poloostrově, barokního předměstí bezprostředně pod starými hradbami a z nových částí prostírajících se podél pobřeží na východ a na západ od starého centra. Dnes ve městě žije kolem 3000 obyvatel, a největší počet jich bydlí v nových čtvrtích. Město je sídlem administrativní správy Města Korčuly, která zahrnuje část ostrova a pět městeček, kromě Korčuly Žrnovo, Pupnat, Čaru a Račišće, s asi 6000 obyvateli.
V Korčule se nacházejí mnohé společenské, kulturní, hospodářské, zdravotní organizace a instituce: dětská školka, základní a střední škola (gymnázium), muzeum, knihovna, poliklinika, turistické agentury, banky, lékárna, hotely, loděnice, obchodní a pohostinské objekty aj. Působí zde také kulturně-umělecké spolky, které se věnují sborovému zpěvu, folklóru, potom také sportovní družstva.
První údaj o existenci středověkého města na ostrově Korčula přináší byzantský historik a císař Konstantin Porfirogenet v 10. století, kdy psal o "zděném městě". Na základě četných okolností se myslí, že to město bylo na místě dnešního starého jádra Korčuly. Ale zbytky staveb z té doby, z doby románské, zde nenacházíme. Přesto ze skromných částí starých zdí, ozdob a nejvíce z archivních dokumentů je nepopiratelné, že na tomto místě již ve 13. století existovalo město opevněné hradbami, s určenými ulicemi a náměstími, s kostely, veřejnými stavbami a obytnými domy.
To byla doba vlády benátské rodiny Zorzi, ale také častých změn správy, a proto se předpokládá, že byly v takovýchto bouřlivých časech hradby a ostatní stavby vícekrát poškozeny. Ale to město bylo mnohem skromnější než to, které se obnovuje, respektive staví počátkem 15. století.
Staré domy byly jednopatrové, zřídka dvoupatrové, vystavěné z hrubě opracovaných kamenů nebo zděné na sucho, bez stylových ozdob. Podobné jsou také ostatní stavby: kostely, lóže a ostatní veřejné budovy. Proto počátkem 15. století dochází k základní přestavbě a tehdy kromě stejného umístění jednotlivých objektů není nic dochováno.
V následujících barokních stoletích 17. a 18. bylo stavebnictví a kamenářství v úpadku kvůli stále těžším hospodářským podmínkám v Benátkách, což se odrazilo i v oblastech pod jejich správou. V Korčule se buduje málo barokních novostaveb, ale několik letních sídel a obytných budov na předměstí svědčí o tom, že kamenické řemeslo nevymřelo. Staré kostely tehdy dostaly skromné barokní dodatky: portály, ozdoby průčelí, a uvnitř mramorové oltáře dovezené z Itálie. To je doba výstavby předměstí: Borga. Jedno benátské ustanovení z 15. století výslovně zakazovalo stavění mimo hradby kvůli nebezpečí před nepřáteli, kteří by se v případě obléhání mohli v takovýchto objektech opevnit. T
o se totiž také přihodilo roku 1483 v době aragonského obléhání. Korčulané nedodržovali přísně tento zákaz, protože při tureckém obléhání roku 1571 kronikář kanovník Antun Rozanović zaznamenal, že Turci na útěku před špatným počasím vyloupili a zapálili domy v Borgu.
V 17. století již nebezpečí od Turků nehrozí a tak se Borgo rozšiřuje a dále se zde staví. Brzy se předměstí stalo střediskem městského života a práce. Zde se konaly obchody, nejdůležitější řemeslnické činnosti, a velmi brzy se do této části města stěhuje ostatní společenský a veřejný život.
Současně je ve starém jádru stále méně obyvatel: zchátralé budovy se neopravují: lidé raději staví nové domy na pobřeží nedaleko svých dílen. V první polovině 19. století až do II. světové války je Korčula provinciální městečko, které se pozvolna začalo orientovat na turizmus. Tehdy bylo vybudováno několik menších hotelů a letních sídel nadosah městu.
Po II. světové válce založením průmyslových loděnic vznikla potřeba většího počtu bytů pro jejich dělníky, a tak se budují nové obytné komplexy na východě a na západě na svazích nad pobřežím, potom také větší hotely, veřejné budovy, nové pobřeží, silnice, marina. Ve staré části města se opravují zchátralé nebo poškozené domy pro potřeby bydlení, ale i pro veřejné účely, např. muzea apod.
